Infantilní společnost

Mgr. Martin Kosek, MBA

Práce nabízí vhled do sociologického termínu "infantilní společnost" v kontextu sociální politiky.

Infantilní společnost. Pojem, který nám může připadat zvláštní. Proč? Hovoříme tu o pojmu, který můžeme označit za "psycho-sociální ". Slovo infantilní můžeme považovat za spíše termín psychologický, se kterým budeme operovat při charakterizaci nějaké jedince - např.: osoba má infantilní reakce. Na druhé straně zde máme slovo společnost, které můžeme vnímat jako pojem více sociologický.

Jinými slovy - slovo infantilní nám může připadat více zaměřené na individuálního jedince, zatímco "společnost" jako slovo, které je více orientováno jako pohled na nás všechny. Zde však dochází ke spojení/propojení obojího, což je velmi zajímavé, a právě proto se budeme tímto termínem blíže zabývat. První otázka, která nás můžeme napadnout je, kde/odkud se tento pojem či termín bere a kde se s ním můžeme setkat?

Naleznout ho můžeme v sociologickém zkoumání soudobých společností. V naší práci budeme vycházet zejména z práce Miloslava Petruska, který se zkoumání soudobých společností věnuje ve své knize s názvem Společnost pozdní doby. Autor zde rozebírá různé pohledy či podoby soudobé společnosti z rukou různých autorů a myšlenkových koncepcí, ať již více či méně si podobných.

My jsme si pro sestavení této eseje ze sociálně politické oblasti vybrali společnost, která je popsána právě jako infantilní. V tomto textu se budeme nejprve zabývat základnímu vymezení pojmu infantilní společnost. Dále se pokusíme uvést širší kontext či vhled do pojmu infantilní, a to z pohledu psycho-sociálního, respektive na možnou etiologii infantilní společnosti. Následně se zaměříme na možné dopady infantilní společnosti na rodinu a jiné primární zabezpečovací sítě v případě jakýchkoliv rizik (nemoc, úmrtí blízké osoby apod.).

1. INFANTILNÍ SPOLEČNOST JAKO POJEM
I když jsme v úvodu této eseje mírně rozebrali pojem či termín infantilní společnost, považujeme za účelné ho pro větší názornost ještě více přiblížit. Pokud se podíváme do psychologického slovníku, najdeme zde výraz blízký výraz "infantilizmus". Tento výraz Hartl s Hartlovou interpretují následovně: "nezralost, ustrnutí vývoje na dětském stupni" [1]. Vidíme, že s definováním pojmu infantilní to bylo poměrně jednoduché.

Pokud však chceme stejně definovat i pojem společnost, dostáváme se do horšího postavení. Jandourek ve svém sociologickém slovníku interpretuje výraz společnost takto: "Nejobecnější systém lidského soužití. O dalších známkách, které mají definovat společnost, se vede v dějinách sociálních věd spor".Velmi podobně vidí společnost XYZ: "Fatálním termín pro sociologii je bezesporu společnost, a to i přesto, že její vymezení není snadné, ani jednotné. Jedni o společnosti uvažují jako o největší sociální skupině, na které se člověk jako jedinec může podílet. Druzí pak ve společnosti spatřují politicky a ekonomicky soběstačnou skupinu obou pohlaví a všech věkových skupin, kteří sdílejí společnou kulturu, hodnoty a území, kteří respektují vlastní instituce, normy a kulturní vzorce...".

Pokud provedeme určité shrnutí/sloučení těchto dvou pojmů, jde tedy o skupinu osob/systém lidského soužití, který lze charakterizovat jako nezralý, který ustrnul na vývoji v dětském stupni. Toto naše shrnutí můžeme doplnit o trefný výrok Petruska: "značná část dospělých prostě nedospěla nebo dospět nechce" .Poté, co jsme snad více přiblížili výraz infantilní společnost, se budeme chvíli zabývat možnou etiologii infantilní společnosti a širším kontextem vzniku a možné úhlu pohledu na infantilní společnost.

2. INFANTILNÍ SPOLEČNOST - ODKUD SE TO BERE, ANEB ŠIRŠÍ KONTEXT
Na začátku Petruskovy eseje se můžeme dočíst o tom, jak nejvyšší sledovanost mají "inteligentní" pořady na televizní stanici Nova, o tom, jak reality show jsou považovány za věrný obraz reality či jak nejvyšší náklady výtisků mají bulvární časopisy. I zde bychom mohli vypátrat možné příčiny či minimálně vlivy, které vedou k prohlubování infantilní společnosti. Autor eseje však provádí i hlubší odkazy, odkazy směřující k nevědomí a Sigmundu Freudovi.

Někteří lidé spojují Sigmunda Freuda pouze s individuálním jedincem, avšak nesmíme zapomínat na to, že právě Freud do značné míry ovlivnil i uvažování sociologů. O tomto blíže pojednává například Harrington - zde se můžeme dočíst: "Freudovskou psychoanalýzu spojuje se sociologií zájem o jedince v kontextu sociálních vztahů a širších kulturních procesů".

Freud charakterizuje osobnost v pojmech Id, Ego a Superego, kdy právě Id reprezentuje složku osobnosti, která je někdy přirovnávána k neposlušnému dítěti. Složce, ve které jsou uchovány naše vnitřní přání, touhy - zejména touha po slasti. Zde můžeme vypozorovat určitý původ, určité možné vysvětlení infantilismu v nás, které konečně může směřovat k infantilní společnosti.

Můžeme jmenovat ještě jednoho významného psychiatra, jehož práce má dopady nejen v úrovni jednotlivců, ale celých systémů. Není jím nikdo jiný než Eric Berne, který založil nový směr - transakční analýzu. Ta nám může podat freudovské vysvětlení v ještě srozumitelnějších pojmech. Berne totiž popisuje osobnost v pojmech 3 egostavů, které označil Rodič, Dospělý a Dítě. Právě v Dětském egostavu bychom hledali infantilní tendence naší osobnosti. 

V pojmech transakční analýzy bychom pak ještě mohli dodat, že tato infantilita může nabýt dvou podob - Dítě svobodné, které si v zásadě dělá, co chce a Dítě adaptované, které se podřizuje společnosti.

Pokud bychom i zde udělali drobný souhrn, troufáme si říci, že na utváření vlivu infantilní společnosti se podílejí jak faktory osobnostní, které však lze vypozorovat u všech lidí ve společnosti, tedy jsou pro lidi společné. Můžeme si položit otázku, zdali mají vliv na utváření infantilní společnosti i masová média, či zdali je to spíše projekce naší kultury. Na obojím zřejmě něco bude. 

3. INFANTILNÍ SPOLEČNOST - RIZIKA A MOŽNÉ DOPADY
Pojďme se nyní podívat na to, jak by mohla fungovat infantilní společnost v případech, kdy dojde k ohrožení - například k nemoci či úmrtí blízké osoby, což je určitá souvislost se sociální politikou. Jakým způsobem by dokázala pomoci primárnímu zabezpečovacího systému, tedy rodině? Před tím, než se začneme věnovat této úvaze, je třeba dodat, že zde budeme zacházet do maximální krajnosti, tj. do reakcí infantilní společnosti, která by byla dohnána do svého maxima, co se projevů ve společnosti týče.

Pro naše potřeby nyní sociální politiku velmi zjednodušíme, a to do podoby "snahy o zdokonalování životních podmínek". Jakým způsobem by tedy pomohla zlepšit naši životní situaci výše nastíněná infantilní společnost? Úvahu bychom nejspíše mohli zkrátit na prostý výrok: "těžko". Jak by mohl fungovat jakýkoliv sociální systém v případě, že by byla infantilní společnost skutečně zastoupena v maximální míře?

Pokusíme se dále uvést několik možných dopadů a současně se může každý z nás zamyslet nad tím, do jaké míry se to liší od reality dnešní české společnosti. První úvaha se může týkat politiky - politického systému. Poslanci, pokud by se chovali jako umíněné děti by se asi těžko dohodli na znění jakékoliv možné pomoci.

Nejspíše by to tedy vypadalo tak, že by nemohlo dojít k žádné změně. Protože jako jedinci infantilní společnosti bychom nedokázali učinit dospělé rozhodnutí o změně, museli bychom se spoléhat na to, co již funguje. Takže bychom přebírali pouze zákony, nařízení, vyhlášky či doporučení z doby, kdy zde infantilní společnost nebyla.

Politici by se vlastně pouze hádali o tom, kdo bude vládnout na "písečku". Kdo bude mít "lepší autíčko" apod. Bohužel, pokud by to takto vypadala v politickém systému infantilní společnosti, podepsalo by se to na každém z nás, respektive na naší rodině. 

Pokud se podíváme na dnešní fungování systému, je běžné, že pokud člověk onemocní, dostane určitou podporu ze strany státu. Lze se domnívat, že v případě infantilního systému bychom nedostávali podporu vůbec žádnou (a stejně tak by tomu nemuselo být pouze v případě nemoci, ale i třeba nezaměstnanosti).

Proč vůbec žádnou? Odpověď je jednoduchá. Pokud budeme vycházet z Freudových či Bernových představ od Id či dětské částí naší osobnosti (Dětském egostavu), pak musíme připustit jeho egocentrismus - egocentrické zaměření. Ve vládnoucí sféře tedy máme infantilní osoby, které chtějí vládnout. Tato skutečnost vyústí v to, že budou chtít mít vše pouze pro sebe.Proč by podporovat ostatní lidi? K tomu přeci není důvod. Současně bychom dokázali asi vymyslet více scénářů, které by ukázali, jak by to mohlo v naší infantilní společnosti vypadat. Třeba tak, že můžeme být v rámci infantilní společnosti na takové úrovni poznání, že ani nechceme nic měnit, takže skutečně budeme i v roce 2050 dostávat stejné dávky, stejnou podporu, jakou dostávali naši bližní v roce 2000.

Důvod je opět jednoduchý. Přes neustálé hádky nebyl čas na řešení, respektive vůbec nebyl čas na to, abychom dospěli a uvědomili si, že je třeba určité změny v zabezpečovacím systému. A to se nyní bavíme pouze o nemoci. Stejně tak můžeme uvažovat o tom, co se bude dít v případě, kdy nám zemře náš manžel či manželka.

Současně si troufáme říci, že takováto společnost by postupně vedla k čím dál tím větší individualizaci jedinců a vlastně k takové společnosti plné lidí, ale také samoty. Jako egocentrické děti bychom se nedokázali na ničem společné dohodnout, takže se z nás stávají narcistická individua tak, jak o nich hovoří Lipovetsky ve své Éře prázdnoty.

ZÁVĚR
Ve výše předloženém textu jsme se snažili přiblížit infantilní společnost, tedy jeden z možných náhledů na dnešní společnost pohledem sociologie. V našem textu jsme se však snažili nabídnout širší kontext, který jsme označili za psychosociální a současně nabídnout možný vhled do etiologie a vlivů, které se mohou na infantilní společnosti podepisovat.

Konečným a současně hlavním cílem bylo nabídnout úvahu nad tím, co by mohla způsobit infantilní společnost, pokud by se opravdu projevila ve své maximální krajnosti. Úvaha o infantilní společnosti jistě nutně svádí k porovnávání s tím, co známe ze svého života. Tuto práci snad můžeme zakončit optimistickým výrokem: "Doufejme, že nikdy nedojde k infantilní společnosti v její maximální podobě, snad se nám podaří vyrůst".

POUŽITÁ LITERATURA
BERNE, Eric. Jak si lidé hrají. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. 200 s. ISBN 987-80-7367-992-7.
JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 288 s. ISBN 80-7178-535-0.
PRÁŠKO, Ján a kol. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 359 s. ISBN 978-80-7367-558-5.