HATE-CRIMES (extremistické násilí) - Studentská sociália

Mgr. Martin Kosek, MBA

Práce se věnuje problematice extremistického násilí či zločinů z nenávisti, a to z pohledu forenzní psychologie, sociální psychologie, sociologie a psychologie osobnosti.
Práce byla přednesena na studentské konferenci Univerzity Hradec Králové - STUDENTSKÁ SOCIÁLIA 2010 a získala druhé místo.

HATE-CRIMES ANEB MĚLA ČÍRTKOVÁ PRAVDU?

1. ÚVOD
Již v úvodu je třeba více přiblížit samotný název této práce. Jak uvádí Čírtková (2004): "Výraz hate-crimes se užívá od poloviny 80. let 20. století v anglické jazykové oblasti. Původně ho užila masmédia, následně ho užili kriminologové. Oficiální český překlad se neustálil, avšak v naší literatuře se nejvíce hovoří o trestných činech z ideové nenávisti nebo také o extremistickém násilí." [1].
Proto ideovou nenávist je typická kombinace závislosti jak na sociální skupině, tak na jejím vůdci. Je jisté, že závislost na ideologii může mít různou podobu - například náboženská, nebo politicky ideová. Pro zaměření oboru sociální patologie je třeba určit, kdy ideologii chápeme jako patologickou. Zde se můžeme inspirovat pojetím Vágnerové (2008): "Za patologickou lze takovou závislost považovat tehdy, když v důsledku toho dochází k zásadnímu omezení v různých oblastech života, k psychické deformaci či biologickému poškození daného jedince či k ohrožení dalších lidí" [2]. Z pohledu sociálně-patologického je podstatné zejména ohrožení dalších lidí.
Pojem hate-crimes se podařilo alespoň částečně ozřejmit - samozřejmě se tímto pojmem bude dále ještě zabývat. Nyní je však třeba ještě upřesnit proč se v názvu práce objevuje jméno Ludmily Čírtkové. Tato naše forenzní psycholožka v roce 2004 ve své knize Forenzní psychologie na str. 170 píše, že hate-crimes tvoří novou skupinu deliktů, která bude v budoucnu hrát značnou roli.
Tato práce si klade za cíl prověřit výše uvedené tvrzení forenzní psycholožky Čírtkové - tedy porovnat její výrok z roku 2004 s aktuální problematikou závislosti na ideologii - respektive trestné činy z ideové nenávisti či také extremistické násilí. Tuto práci však nelze napsat pouze jako porovnání aktuálního dění s názory z roku 2004, ale je třeba zde vymezit jak základní pojmy jako je hate-crimes, ideologie atd., tak i uvést tyto pojmy do širších psychosociálních rozměrů. Proto se v práci zaměříme nejprve na obecné vymezení hate-crimes, dále pronikneme do pohledu psychologie osobnosti (zejména typologického přístupu), sociální psychologie a motivy (dle forenzně-psychologického přístupu), které mohou vést ke spáchání těchto činů. Samozřejmě se zaměříme na aktuální otázky hate-crimes a zde se nevyhneme i trestně-právní analýze. V předposlední kapitole se podíváme i na speciální otázky viktimologické.

2. HATE-CRIMES A IDEOLOGIE
Již v úvodu bylo naznačeno, že pojem hate-crimes se vztahuje k extremistickému násilí. V zásadě se jedná o zločiny, v nichž hraje hlavní úlohu nenávist vůči společnosti, některým jejím skupinám či součástem [3]. Ve forenzní psychologii se rozlišují dvě základní formy extrémistických činů: 1. činy spáchané ve jménu většiny, aby utlačovaly menšinu a 2. činy spáchané organizovanými skupinami nenávisti ve jménu vyšší instance, idolu, za účelem změnit a napravit hodnoty lidí anebo alespoň poškodit stát a vládu.
Při vymezení pojmu ideologie lze jako její ekvivalent užít výraz zjednodušení. Skutečně můžeme hovořit o ideologii jako o zjednodušených tvrzeních, která nám jsou předkládána. Zde uvedeme jednoduchý důkaz. Stačí si uvědomit zásadní fakt. To, co je jednoduché (vypadá jednoduše) lze snadno uchopit a ovlivnit s tím řadu lidí. Právě jednoduchost ideologie spočívá v tom, že nám dává jakýsi jednoduchý návod na řešení určitého problému. Jednoduchost se tak stává zajímavou pro celou masu lidí. A hlavně - řešení je již vymyšleno - tedy tato masa lidí již nemusí o ničem přemýšlet. Pouze se řídit "otcovským hlasem," který nás vede a ukazuje nám cestu. Z psychologického pohledu bychom mohli tuto skutečnost přirovnat k malému dítě, které chce být vedeno za ručičku, tj.: bez vlastní iniciativy, bez vlastního přemýšlení. V této práci si dovolíme tvrdit, že ideologie popírá složitost dnešního světa.
Obzvláště nebezpečná ideologie bývá označována jako extrémní ideologie. Vágnerová (2008) o extrémní ideologii hovoří následovně: "Eliminuje nejistotu a pochybnosti, poskytuje člověku subjektivně uspokojující identitu, často rovněž extrémně vymezenou. Tato identita je dána ideologii, která nesmí být zpochybňována, protože by tím mohlo být ohroženo i jeho sebepojetí. Tito lidé nejsou schopni dialogu tolerance odlišných politických nebo náboženských názorů." [4] Právě psychika těchto lidí pro nás může být velmi zajímavá. Aneb můžeme se ptát: "Proč lidé dělají to, co dělají".

3. ZKOUMÁNÍ HATE-CRIMES Z POHLEDU PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
Psychologických přístupů ke zkoumání zločinů z nenávisti je hodně. V této části práce se seznámíme jak s typologickými přístupy, tak s charakteristickými znaky těchto činů. Jako největší psychologicko-typologický "počin" lze označit monografii o Autoritární osobnosti, která byla sestavena týmem pod vedením psychologa Adorna.
Adorno se svými spolupracovníky na základě psychologických, respektive psychoanalytických interpretacích začal po druhé světové válce zkoumat fašistické postoje a antisemitské předsudky. Autoritární osobnost (také antidemokratická, fašistická osobnost) má následující charakteristiky: entocentrismus (zdůraznění hodnoty vlastní rasové či národní příslušnosti spojené s nepřátelstvím vůči národnostním menšinám), konvencionalismus (ctění a hájení norem střední třídy), rigidní dogmatismus a agresivita. Jedním ze znaků autoritární osobnosti je i nadměrný zájem o sexuální problémy společnosti, a to ve smyslu konzervativním, založeném na moralizátorství. Nakonečný (2009) dále upozorňuje: "Z pohledu hlubinné psychologie se projevuje komplex hostility (nepřátelství), který lze vysvětlit jako pokus o kompenzaci vlastních pocitů méněcennosti (identifikace s rasistickými názory, tj. s "lepší" rasou proti "horší") a jako projekce pocitů nepřátelství ("našimi nepřáteli jsou především židé"), respektive jako generalizace pocitů ohrožení." [5]
Při hledání etiologie autoritární osobnosti Adorno se svými spolupracovníky dospěli k názoru, že jsou způsobeny rodinnými poměry, respektive zkušenostmi z dětství. Typické zkušenosti z rodiny by se daly charakterizovat následovně: patriarchální rodina, nedostatek vřelosti (zejména ve vztahu mezi otcem a dětmi), požadavek na absolutní poslušnost vůči rodičům. Tuto část by šlo také vyložit z pohledu hlubinné psychologie. Interpretace by mohlo zní takto: "Jelikož jedinec nenalezl přijetí svým vlastním otcem, hledá toto přijetí jinde - svým způsobem pro ni jakýsi vůdce ideové skupiny může znamenat právě náhradu za onoho rodiče." K tomuto můžeme ze sociálně pedagogického hlediska dodat, že pokud je dítě vychováváno autoritativně - tj. trestající výchovou, zaměřenou na neustálou kontrolu, poučování, příkazy a tresty, lze u tohoto jedince pozorovat projevy agrese, negativismu a poruchy sebehodnocení.
Aby tuto svoji poruchu sebehodnocení kompenzoval, objevuje se jeho touha někam patřit. Kde asi bude takovýto jedinec hledat spřízněnou skupinu osob? Lze se domnívat, že právě díky jeho agresi, negativismu a potřebě zvýšit si sebehodnocení se bude dobře cítit v uskupení osob závislých na ideologii - v nějakém extremistickém hnutí. Ze sociální psychologie je známo, že sdružování stejně smýšlejících jedinců do skupin je běžné. K utváření "konfliktních skupin" bychom mohli využít sociologickou práci - teorii konfliktu Ralfa Dahrendorfa.
Ralf Dahrendorf hovoří o třech etapách vývoje konfliktu: 1. strukturace výchozí situace; 2. uvědomění si latentních zájmů a za 3. vytvoření konfliktu. Pokud bychom chtěli jednotlivé etapy převést do jednoduššího jazyka, mohli bychom je popsat následovně: v první etapě se vytvářejí základní podmínky konfliktu, tj. existuje dvě a více stran s rozlišným názorem na daný problém (například řešení otázky romské menšiny či postoj k homosexuálům). Jednotlivci si uvědomují svůj postoj k dané věci - zatím se však nemusí znát, ani tušit, že existují osoby podobně smýšlející. Lze je označit jako kvazi-skupiny. Jak popisuje Šubrt (2001): "Podstatné je, že jejich podobná pozice ve společnosti je předurčuje k tomu, aby se za určitých podmínek sblížili a zahájili společnou akci" [6].
Druhou etapu můžeme popsat, že z kvazi-skupin se utvoří skutečné skupiny. V této skupině, aby mohla fungovat, by mělo dojít k vypracování jakýchsi společný norem, určit vedení, domluvit způsob komunikace, mít k dispozici zázemí pro možnost setkávání a komunikace atd. Třetí etapa spočívá již ve vytvoření samotného konfliktu, a to například formou demonstrace, odmítnutím poslušnosti, ozbrojeným vystoupením apod.
Nyní se však vraťme zpět k problematice autoritární osobnosti. V časopise Psychologie dnes jsme mohli zaznamenat rozhovor s psychologem Slavomilem Hubálkem, který vypracoval mnoho psychologických posudků právě v případech zločinů z nenávisti. Hubálek v této věci říká: "Rasistické či etnické předsudky jsou reakcí na pocity vlastní méněcennosti a neúspěšnosti, na nahromaděnou agresivitu a permanentní pohotovost k nepřátelství. Na hostilitu navazovanou frustrací, která se promítá do fantazií o nutné sebeobraně. Rasista mechanismem projekce obvykle přisuzuje objektu nenávisti své vlastní charakteristiky. Nejčastěji to bývá lenost, neschopnost, nepořádnost, nečestnost a hloupost." Z jeho zkušenosti vyplývá, že ke skupinám, které se uchylují ke zločinům z nenávisti zpravila patří jedinci, kteří jsou emocionálně nezralí, nespokojení, zpravidla muži okolo 20 let.
Typické pro ně bývá nižší vzdělání, nedostatečná kvalifikace, poměrně často bývají nezaměstnání nebo vykonávají nekvalifikované práce. Jejich nespokojenost (frustrace z různých oblastí) způsobuje, že hledají podobnou skupinu, kde by cítili mužskou sounáležitost. Hubálek k tomuto dodává: "Uchylují se přitom k prastarým archetypům stádní identity, včetně lásky k uniformám, polovojenskému oblečení a obuvi, zbraním, účesům, dupání či sborovému křiku."
Lidí, kteří inklinují k podobnému chování je v populaci dle odhadů přibližně 5% [7]. Mimo výše uvedených osobnostních předpokladů je třeba upozornit i na druhý faktor, který může hate-crimes podpořit. Jedná se o společenské vlivy. Faktory, jakými jsou nezaměstnanost, chudoba, nízká sociální prestiž, chybění uspokojivých vztahů s lidmi, nedostatek příležitosti k dalšímu rozvoji mohou přispět ke zločinům z nenávisti, respektive k fixaci na nějakou nebezpečnou ideologii. Jako současný faktor lze také považovat ekonomickou krizi, která výše uvedené faktory taktéž podporuje. Z výše uvedeného textu by tedy mělo vyplynout, že se zde nestačí zabývat pouze otázkou psychologie osobnosti, nýbrž i sociálně psychologickým hlediskem.

4. SOCIÁLNĚ PSYCHOLOGICKÉ OTÁZKY V HATE-CRIMES
Jedním z důvodů, proč nelze pominout sociálně psychologický aspekt extremistického násilí, je právě samo chování člověka ve skupině, respektive nás může napadnout otázka: "Do jaké míry záleží na vlivu osobnostních vlastností jedince a do jaké míry je jedinec ovlivňován situací?". Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba seznámit se s Atribuční teorií. Kassin (2001) definuje atribuční teorie jako: "soubor teorií, které popisují, jak si lidé vysvětlují příčiny chování." [8]. Jinými slovy, neměli bychom se v této práci dopustit základní atribuční chyby - tj. chyby, kdy se snažíme vysvětlit si chování druhých lidí na zejména na základě jejich osobnostních vlastností a opomíjíme či podceňujeme vliv situace. Výše položenou otázku bychom tedy měli specifikovat na otázku následující: "Jaké sociální vlivy mohou působit na osobu, která je pachatelem extremistického násilí?".
Jedním z vlivů, který můžeme zmínit je označován jako konformita. Kassin (2001) konformitu definuje takto: "tendence měnit vlastní názory nebo chování tak, aby odpovídaly normám skupiny." [9]. Z pohledu této práce je asi nejzajímavější výzkum ohledně toho, jak jsou lidé ovlivněni skupinou, respektive do jaké míry dokáží měnit své vlastní názory. Zde můžeme zmínit poměrně často zmiňovaný (myšleno v různých učebnicích psychologie, sociální psychologie) experiment Solomona Asche. V jeho experimentu šlo právě o to zjistit, jak se jedinec nechá ovlivnit ostatními. V Aschově experimentu bylo v místnosti 7 osob - studentů. Je třeba upřesnit, že pouze jedna osoba byla v rámci této skupiny posuzována - ostatní byli spolupracovníky experimentátora. Experimentátor oznámil, že se zabývá měřením lidské schopnosti rozlišováním zrakem. Následně zadal úkol, aby jednotlivci určili (porovnali) zdali jim předkládaná čára je stejná, jako ostatní. Z počátku všichni odpovídali shodně. Až u třetího zadání záměrně Aschovi spolupracovníci odpovídali špatně a čekalo se, jaké stanovisko zaujme posuzovaná osoba. Přestože osoba měla svůj vlastní názor - podřídila se ostatním. Většina sociálních psychologů vysvětluje tento fakt tím, že pokusná osoba nechtěla být "sociálním vyděděncem".
Jako další důležitý sociálně-psychologicky zkoumaný vliv je třeba zmínit poslušnost vůči autoritě. Zřejmě každý, kdo se někdy zabýval sociální psychologii, jistě si vzpomene na výzkum S. Milgrama. Jak uvádí Kassin (2007): "Lekce plynoucí z Milgramova výzkumu je jasná. Jakkoliv jsou někteří lidé poslušnější autoritě než jiní, dokonce i slušné lidi lze dovést k chování, které odporuje jejich svědomí."
Jak podotýká Čírtková (2004): "V současné době se psychologie zaměřuje na to, proč se lidé dopouštějí konkrétních činů, co jimi sledují a jaký benefit či profit vnáší extremismu do jejich životů." [10]. Což nás přivádí přímo ke zkoumání hate-crimes, zločinů motivovaných ideovou nenávistí.

5. HATE-CRIMES ANEB TRESTNÉ ČINY MOTIVOVANÉ IDEOVOU NENÁVISTÍ
V této části práce, která přímo navazuje na předcházející kapitolu se zaměříme na rozlišení extremistického násilí - respektive 4 základní typy tak, jak je uvádí Čírtková (2004):

1. Zážitkové extremistické násilí. Tento typ násilí je zpravidla spontánní, akt nebývá připravován, spíše vyplyne ze situace. Násilí zde funguje jako cesta k prestiži, respektive získání si pozornosti ve skupině, stejně tak jako ostatní veřejnosti. Lze poukázat na fakt, že někteří jedinci, či skupiny osob znají bohužel jediný způsob, jak se zviditelnit na tomto světě. Tím způsobem je právě agrese, respektive násilí. Zde je možné opět připomenout Adornovu autoritativní osobnost - frustrovaní jedinci, kteří se sjednotili. Terčem útoků bývají azylanté, Romové, homosexuálové, Židé apod. V rámci jejich skupiny dochází i k velmi zvláštnímu mechanismu, který zaznamenaly různé studie. K největšímu násilí zde inklinují původně nejslabší členové skupiny. Důvod je celkem jasný. Čím větší násilí spáchají, tím větší prestiž získávají v rámci skupiny.

2. Extremistické násilí reaktivní povahy. Vzniká jako reakce na údajně ohrožující změny v životním prostoru většinové populace. Pachatelé reaktivního násilí ospravedlňují své činy tím, že jejich životní styly, životní prostor nebo sousedskou pospolitost ohrožují cizí vetřelci. Oni se dle svých slov vlastně chrání - cítí se jako oběti. Lidem z minoritního etnika nejprve dají "varování" - slovně, nápisem na zeď apod. Když to nepomůže, jsou jim vytlučena okna. Pokud ani to nepomůže, je na ni spáchán žhářský atentát (viz. případ Natálky Sivákové; podrobněji v 6. kapitole). Zde se jedná o strach z odlišnosti, o předsudky a také ekonomické a politické faktory.

3. Extremistické násilí misionářské povahy. K tomuto druhu extremistického násilí lze připojit pojem fanatismus, který by mohl být ekvivalentem výše zmíněného typu. Osoby, které toto násilí páchají jsou zpravidla povahově nápadné, pociťují povinnost zbavit svět domnělého zla. Cílem je chránit se před těmi, kdo ohrožují rasu či víru.

4. Organizované násilí z nenávisti. Hlavním znakem tohoto druhu extremistického násilí je, že je realizováno více pachateli najednou a ve jménu určité skupiny. Tuto formu lze označit za skutečně "extrémní" v tom smyslu, že jde o skupiny zpravidla dobře organizované. Onu organizovat lze spatřovat ve fungující logistice, plánování, personální otázky a realizace ideových projektů. Cílem takové skupiny je prostřednictvím útoku sdělit všem ostatním své poselství a vyvolat strach a destabilizaci společnosti. V těchto organizovaných skupinách lze obvykle najít jednoho vůdce, má určitý systém víry - ten je vystaven na základě nenávisti a násilí. Jelikož se jedná o skupiny, existuje zde pocit "my". Od pocitu "my" lze taktéž odvodit druhou stránku - tedy "oni". "Oni" pro nás v této práci znamenají právě ty terče, které byly vybrány k útoku.

6. JSOU HATE-CRIMES DNES AKTUÁLNÍ?
V úvodu byla položena základní otázka, na kterou by měla tato práce odpovědět. Tuto základní otázku lze nyní formulovat takto: "Měla Ludmila Čírtková pravdu v tom, že extremistické násilí bude v budoucnosti hrát zásadní roli?". Lze se domnívat, že pravdu skutečně měla. Avšak můžeme toto tvrzení podepřít nějakými důkazy? Skutečně je toto extremistické násilí stále aktuálnější?
Jedním z příkladů může být případ rodiny Sivákových z Vítkova. Tato rodina se stala obětí žhářského útoku, kde motivem zřejmě byla jejich etnická příslušnost k romské minoritě. Závažnost tohoto činu není jen v poškozování cizí věci (§ 210 tr. zákoníku), ale zejména díky těžkému ublížení na zdraví (§ 145 tr. zákoníku), kterého se dopustili na dvouleté dívce - Natálce, která byla popálena dle odhadu lékařů na osmdesáti procentech těla. O dva měsíce později byli v této souvislosti zadrženi čtyři muži. Při policejním vyšetřování vyšlo najevo, že všichni čtyři jsou napojeni na krajní pravici. Ti jsou v současné době stíhání státní zástupkyní pro trestný čin vraždy - respektive pokusu o vraždu (§ 140 tr. zákoníku).
V souvislosti se zde popsaným případem jsme mohli pozorovat v rámci české společnosti různé protiklady. Na straně jedné velký soucit ze všech stran, ale i dokonce finanční podpora, která se dostávala rodině Sivákových (zejména Natálce). Na straně druhé - nenávistné projevy vůči Natálce, ale i všem lidem, kteří se podíleli na pomoci pro tuto popálenou dívku. Na sociální síti Facebook se objevily následující výroky: "Ti, kteří posílají i sebemenší dárečky nějaké barevné holce, si nezaslouží žít v bílé společnosti, jednoho dne je vyselektujeme..," nebo: "Dal bych jí pod stromeček plechovku zyklonu," [11] apod. Je třeba podotknout, že první výrok je od člena politické strany - Dělnické strany. Činnosti této politické strany se budeme věnovat ještě později.
Jiným příkladem může být akce "synů národa," kteří "hájili" pražské hlavní nádraží. Zde za výkřiků "sieg heil" Lukáš Vojíř a Lukáš Přibyl fyzicky napadli skupiny Romů. Zmínění mladicí dále pokřikovali "Vypadněte z Čech" nebo "Nemáte českou krev, do Čech nepatříte!". V současné době byli za své jednání odsouzeni.
Výše uvedené příklady se týkaly zejména fyzického násilí (často ve spojení s verbální agresí). Ovšem bylo by mylné se domnívat, že všichni příznivci různých extremistických skupin se zmůžou pouze na násilné projevy. Jako velmi nebezpečné lze považovat právě projevy těch skupin a organizací, které se snaží na základě různých zjednodušeních, generalizací ovlivnit celé skupiny obyvatel. Někteří zastánci extremistických skupin se dokonce schovávají za "odborné studie.". Příkladem takovéhoto počinu je Jiří Gaudin, člen Národní strany, který napsal "studii" s názvem: Konečné řešení otázky cikánské. Ve své práci, která má 125 stran Gaudin volí jako ústřední myšlenku vystěhování Romů z České republiky.
Byly uvedeny některé konkrétní příklady z trestných činů, které proběhly v České republice. Někteří lidé jsou však orientování na číselná fakta, proto dejme i jim možnost porovnání. V současné době jsou k dispozici statistiky pouze za rok 2008 a starší. Avšak i zde můžeme najít mnoho zajímavého. Na území České republiky za rok 2008 bylo spácháno dle údajů ministerstva vnitra celkem 343.799 trestných činů. Z toho bylo 217 trestných činů vyhodnoceno jako trestné činy s extremistickým podtextem. Převedeno na procenta se jedná o 0,06%. Zajímavé pro nás může být porovnání s předchozím rokem, tj. rokem 2007, kde bylo extremistických činů 0,05%. Objasněno bylo 126 trestných činů. Stíháno bylo 195 osob.
Jelikož jsme se zabývali zkoumání extremistického násilí z pohledu psychologie osobnosti, respektive osobnostních předpokladů (3. kapitola), mohou pro nás být zajímavé statistické údaje o vzdělání pachatelů. 32,3% pachatelů totiž tvoří osoby se základní vzděláním a dalších 32,3% tvoří osoby s výučním listem. Dále můžeme konstatovat věk pachatelů, který je nejčastěji v rozmezí 21 až 29 let; celkem tato skupina tvoří 42%. Jakousi samozřejmost lze považovat pohlaví pachatelů. Zpravidla se jedná o muže, a tak tomu bylo i v roce 2008. Pro zajímavost lze uvést, že žen, které spáchali trestný čin extremistické povahy bylo 13. Jakýmsi závěrem této skutečnosti může být to, že se nám potvrzuje to, co říká sociální psychologie ve věci agrese. Nejčastěji jsou agresivní muži, přičemž i nižší vzdělání může být považován za další predikci násilí. Je nutno si postesknout nad tím, že doposud nemáme statistiky za rok 2009. Nelze se totiž domnívat, že by extremistické trestné činy klesaly, spíše naopak. Bitva typu Janov je zářným příkladem.
Právě boj o sídliště Janov v Litvínově byl případem, na kterém se podílela politická strana jejíž název má zřejmě v podvědomí každý z nás - jedná se o Dělnickou stranu (dále již jen DS). Každý z nás si může vzpomenout na záběry z televizního zpravodajství. Jedná se o politickou stranu, která je aktivní ve všech směrech. Na internetu můžeme najít stránky Mládeže DS, ale dokonce speciálního obchodu s propagačními předměty DS. Populární sociální síť Facebook není výjimkou, i zde můžeme DS naleznout. Pouze pro informaci lze uvést, že na Facebooku má tato strana okolo pěti tisíc příznivců a sympatizantů.
Avšak měli bychom se ptát sebe sama, v čem spočívá její nebezpečnost, respektive proč je zmiňována v práci, která je tematicky zaměřená na hate-crimes; zločiny z nenávisti a extremistické násilí. Možnou odpovědí jest to, že se policejním organům se podařilo prokázat, že DS je napojena na organizaci Národní odpor, která se podílela na různých trestných činech s extremistickým podtextem - například rozpoutání výše zmíněné bitvy v Janově. Mimo to bylo prokázáno, že někteří členové DS byli také členy organizace s názvem White Justice. White Justice se připravovala na útoky s extremistickým podtextem, jejichž součástí měl být útok i na premiéra České republiky, únosy a útoky na další osoby, které by byly předmětem zájmu této organizace. Na internetu, ale i ve veřejných sdělovacích prostředcích jsme mohli vidět jak fotografie, tak i videozáběry z výcviku této organizace. Jistou zvláštností je, že na tomto výcviku se podílel (dnes již naštěstí) bývalý příslušník Armády České republiky. V této souvislosti byl před nedávnem zadržen Policií České republiky i Matyáš Sombati, který je místopředseda Dělnické mládeže.
Doposud jsme se však zatím věnovali pouze jakési vnější aktivitě DS. Je třeba upozornit, že nebezpečnost DS lze spatřovat již v jejím politickém programu. Je však nutno upozornit, že při prohlížení politického programu lze naleznout málo napadnutelných bodů z pohledu práva. Ať v programu DS nebo programu Dělnické mládeže však můžeme naleznout vyjádření typu: "Pryč s imigranty," "zákaz všem deviacím," nebo "nebojíme se upozornit na kriminalitu Cikánů," apod. Musíme však říci, že politický program DS je ve většině pasáží psán tak, aby se zabýval problémovými tématy, na které (samozřejmě) zná DS "lék". Právě v těchto "všelécích" lze spatřovat nebezpečnost DS, tj. v dávání jednoduchých řešení - znovu lze připomenout, že každá ideologie je vlastně zjednodušení.
V průběhu psaní této práce se stala významná událost. Dělnická strana byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dne 17. 02. 2010 rozpuštěna. Aby mohla být politická strana rozpuštěna, musí samozřejmě být soudu předloženy důkazy o tom, že je její činnost pro společnost nebezpečná. Z pohledu autora této práce lze považovat právě rozhodnutí soudu za velmi podstatné, a proto se zde budeme zabývat i závěry rozsudku Nejvyšší správního soudu, který své rozhodnutí o rozpuštění DS odůvodňuje. Z důvodu rozsahu práce se budeme zabývat pouze závěry rozsudku, a to těmi, které souvisí s hate-crimes.
Nejvyšší správní soud považuje za prokázané, že DS na svých shromážděních, ale i ve svém tisku směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti. Což se ve svém důsledku projevuje jako snaha o omezení základních lidských práv a svobod. Tato prohlášení byla namířena zejména vůči menšinám (např. romské, vietnamské, židovské, vůči přistěhovalcům, lidem jiné barvy pleti a sexuální orientace).
Výše uvedený soud taktéž považuje za prokázanou programovou podobnost a podobnost symbolů DS s německým nacionálním socialismem. Z pohledu hate-crimes je podstatné zejména provázání DS s neonacistickými hnutími. Soud v souvislosti s provázaností s neonacistickými hnutími uzavřel, že DS se nezříká při prosazování svých cílů ani násilí, a toto násilí cíleně vyvolává, veřejně schvaluje a heroizuje své členy nebo sympatizanty, kteří se na extremistickém násilí podílí.
V případě, kdy hovoříme o extremistickém násilí je však třeba poukázat na zvláštnost obětí, neboli viktimologii. Ta je, jak sám název hate-crimes napovídá specifická.

7. VIKTIMOLOGIE HATECRIMES
Již víme, že hate-crimes značí zločiny z nenávisti. Nenávist lze považovat za relativně častý motiv k ublížení druhému člověku. Základním faktem u hate-crimes je ten, že někdy etiologie nenávisti není dána individuální konfrontací, nýbrž na základě naší příslušnosti k nějaké skupině. Zde lze hovořit o tzv. členské skupině, tedy skupině, do které jedinec náleží. Právě v takové skupině dochází k pozitivnímu hodnocení vlastní skupiny (autostereotypy). Obráceně z tohoto plyne, že cizí skupiny ("oni") jsou hodnoceny negativně (heterostereotypy).
Výše uvedený text bychom mohli doplnit citátem psychologa Carla Gustava Junga: "Skutečná existence nepřítele, na něhož je možno svést veškeré zlo, znamená pro svědomí člověka nesmírnou úlevu. Můžeme alespoň bez zábran říci, kdo je ten ďábel, a je nám pak jasné, že příčina našeho neštěstí se nachází vně, a nikoliv snad v našem postoji."
Při hledání jak vlastně extremistické násilí vypadá, můžeme vidět různé podoby - od zastrašování, obtěžování, napadení (beze zbraně i se zbraní), vandalismus a ničení majetku. Bohužel lze zaznamenat i případy jako velmi těžká ublížení na zdraví a vraždy (viz. zmíněný případ rodiny Sivákových). Již výše bylo naznačeno, hate-crimes, neboli zločiny z nenávisti (či extremistické násilí) jsou zvláštní i co do volby obětí - zvláštní viktimologie.
Jak uvádí Gillernová (2006): "Člověk se stává obětí pro svoji rasu, náboženství, národnost, sexuální orientaci, pohlaví nebo dokonce příslušnost k sociální třídě," dále pokračuje: "Oběti takového trestného činu nemohou použít ke svému uzdravení racionalizace jako - mohlo se to stát každému, byl jsem prostě ve špatnou dobru na špatném místě." [12] Zde se vlastně dostáváme k tomu, že oběť je viktimizována právě pro svoji specifickou vlastnost, respektive příslušnost k určité skupině lidí, kdy je druhá skupina právě pro jejich specifičnost nenávidí - např. proto, že jsou Židem, Rómem nebo gayem.
Zvláštností však není pouze vlastní viktimizace konkrétní obětí, ale právě působení na celou skupinu, ke které oběť náleží (náležela). Pokud se ostatní členové téže skupiny jako je oběť sama dozví o tomto útoku, může to zásadním způsobem vyostřit situaci uvnitř této komunity a o to více prohloubit rozdíly mezi jednotlivými skupinami. Lze považovat za samozřejmé, že v takovýchto případech můžeme očekávat odvetu, tedy vlastně další páchání trestných činů. Takový to akt lze považovat za útok na vlastní demokracii České republiky.
Podle Gillernové (2006) jsou nejméně oznamované činy ze skupiny hate-crimes útoky z důvodu sexuální orientace oběti. Motivem oběti neoznámit zmíněný trestný čin je zřejmě strach z následného projednávání věci, a to Policií České republiky či případně v trestním řízení. Další motiv by mohl nastat v případě, kdy orientační rodina oběti (ale také blízké okolí) neví o sexuální orientaci oběti - oběť tudíž může mít strach z prozrazení její sexuální orientace, a tudíž také strach z toho, jak bude na tuto skutečnost reagovat rodina.

8. ZÁVĚR
Práce si kladla za cíl zmapování otázek hate-crimes, neboli extremistického násilí, a to z pohledu jejich aktuálnosti v dnešní době v návaznosti na výrok forenzní psycholožky Ludmily Čírtkové z roku 2004. Poté, co jsme uvedli různé důvody, respektive různé pohledy - např. psychologický, psycho-sociální či právní jsme ukázali, že hrozby extremistického násilí jsou nejen velmi aktuální, ale stejně tak, že nebezpečí těchto hrozeb již nespočívá pouze v samostatných skupinách "holých lebek," ale i v rámci politických stran. Na druhou stranu bylo poukázáno, že boj s extremistickými skupinami není nemožný, a že i vládní systém se snaží proti těmto silám bojovat. Považujeme za podstatné zmínit to, že přestože došlo k rozpuštění Dělnické strany, neznamená vymezení sociálních problémů, na které upozorňovali a které využívali ke své propagandě. Stejně tak považujeme za podstatné, že členové a sympatizanti Dělnické strany jejím rozpuštěním nikam nezmizeli a tedy, že ani otázku extremistické scény nelze považovat za vyřešenou. Na druhou stranu stát ukázal jasný postoj, který vůči extremistickým skupinám zaujímá.

POUŽITÁ LITERATURA
VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 356 s. ISBN 978-80-246-0841-9.
KASSIN, Saul. Psychologie. 4. vyd. Brno: Computer Press, a.s., 2007. 771 s. ISBN 978-80-251-1716-3.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4.
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2004. 431 s. ISBN 80-86473-86-4.
NAKONEČNÝ, Milan. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 590 s. ISBN 80-200-0689-3.
NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. 620 s. ISBN 978-80-200-1680.
NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. 498 s. ISBN 978-80-200-1679-9.
SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti. 2. vyd. Brno: Barrister and Principal, 2007. 523 s. ISBN 80-86598-65-9.
HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. 4. vyd. Praha: Portál, 2007. 165 s. ISBN 978-80-7367-283-6.
ŠUBRT, Jiří. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2001. 164 s. ISBN 80-85866-77-3.
DRAPELA, Victor. Přehled teorií osobnosti. 5. vyd. Praha: Portál, 2008. 175 s. ISBN 978-80-7367-505-9.
VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 408 s. ISBN 978-80-247-1428-8.
MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 269 s. ISBN 978-80-246-1312-3.
MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978-80-246-1304-8.
GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 280 s. ISBN 80-246-1293-3.
https://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/39843#ixzz0fcCRmTXf

[1] ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. Praha: 2004, s. 171
[2] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 691
[3] GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: 2006, s. 161
[4] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 692
[5] NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Praha: 2009, s. 282
[6] ŠUBRT, Jiří. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Praha: 2001, s. 65
[7] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 694
[8] KASSIN, Saul. Psychologie. Brno: 2007, s. 468
[9] KASSIN, Saul. Psychologie. Brno: 2007, s. 480
[10] ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. Praha: 2004, s. 173
[11] Správný název je Zyklon-B (můžeme se setkat ještě s označení Cyklon, což je slovenský přepis). Jde o granule, ze kterých se uvolňuje výše zmíněný kyanovodík. Původně byl přípravek vyvinut k dezinsekci (tedy k hubení hmyzu) v oblečení. První použití bylo údajně v roce 1919 v táborech po zajatcích. Od roku 1930 byl přípravek s tímto názvem vyráběn firmou Degussa a dalšími firmami (za války i v Kolíně n/L a ve Francii) třeba IG Farben. V Koncentračních táborech bylo používán od samého počátku v roce 1933 jako dezinfekční prostředek (stejně jako v armádě). V roce 1941 byl pak prostředek poprvé použit k vraždění vězňů, stalo se tak v lágru Auschwitz, nejdříve na židovských vězních od září 1941 pak i na sovětských válečných zajatcích. Vraždění pak pokračovalo až do konce války nejen v Auschwitz ale i v dalších táborech. Plynové komory ale fungovaly už před tímto datem, používán byl kysličník uhelnatý nebo výfukové plyny. Zdroj: https://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/39843#ixzz0fcCRmTXf
[12] GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: 2006, s. 161.