Etika výzkumu - Ochrana lidských subjektů

Mgr. Martin Kosek, MBA

Práce se zabývá etickými otázkami výzkumu v sociálních vědách, respektive tam, kde je zkoumán člověk, jeho chování a jednání.

ÚVOD
V této práci bych se rád zaobíral zejména otázkou psychologických a sociologických výzkumů, kdy se nám některé mohou jevit minimálně jako problematické či dokonce neetické.

Jelikož se budeme věnovat problematice filosofické disciplíny etiky, jeví se jako vhodné si nejprve říci, co vlastně etika je. Abychom lépe pochopili význam této disciplíny, můžeme zvolit jako východisko etymologii. Jaký význam tedy má etika z etymologického hlediska? Slovo etika můžeme (dle filosofického slovníku) odvodit z řeckého "ethos," tj. zvyk, obyčej, mrav i obvyklé místo k bydlení [1]. 

Pokud čteme význam z řečtiny, může nás překvapit, že přímé vysvětlení etiky zde nemáme. Výše popsanou skutečnost můžeme vhodně doplnit následovně: "Zavedené zvyky jsou totiž skutečně původní zdrojem etiky a etika z nich čerpá inspiraci vždycky, když se dostane do úzkých" [2]. Baštecká hovoří o etice jako o mravovědě, která je filozofická nauka o správném jednání; dále píše: "Jako teorie mravnosti se zabývá hodnocením činnosti člověka z hlediska dobra a zla" [3]. 

Pojďme se v rámci úvodu nejprve podívat, zdali jsme v rámci psychologických výzkumů, respektive obecně výzkumů, kde je výzkumným "materiálem" člověk již setkali, s něčím, co je přinejmenším polemické z hlediska etiky. Pravdou je, že již samotné označení člověka za "materiál" výzkumu, nám může přijít dosti neetické. Jinými slovy, v každém případě, kdy člověk vstupuje do procesu výzkumu je třeba dbát, aby byl po etické stránce správný.

Nyní již k předchozímu bodu, ukážeme si tedy několik případů, které nám mohou přijít z pohledu etiky přinejmenším sporné, ne-li rovnou neetické. Uvedeme zde jak slavné experimenty, tak méně známé případy, které se opírají o konkrétní zkušenosti jak praktikujících psychologů, tak sociologů.

ETICKÉ NEBO NEETICKÉ
Jedním z nejslavnějších a zároveň nejkontroverznějším výzkumem v psychologii můžeme označit experiment Stanleye Milgrama. K přiblížení tohoto výzkumu využijeme popis Saula Kassina: "Ve své knize z roku 1974 nazvané Obedience to Authority se Milgram zabýval výsledky experimentu, kdy uvedl tisíc lidí do situace, ve které jim bylo nakázáno, aby dávali bolestivé elektrické šoky jeho spolupracovníkovi. Vzpomeňte si, že účastníci si mysleli, že jsou učitelé a testují účinek trestu na učení a když udělal žák chybu, měli mu administrovat čím dál silnější šok. Účastníci spolupracovníka neviděli, nicméně slyšeli výkřiky bolesti, námitky, čím dál hlasitější křik a nakonec ticho. Ale mezi tím byli pořád pobízeni, aby postupovali po šokové stupnici. Přestože se účastníci domnívali, že způsobují bolest a navzdory vině a mukám, která při tom sami prožívali, jich v Milgramově původní studii 65 procent došlo až k finálnímu trestu 450 voltů" [4].

K čemu tedy vlastně došlo? Co nám může přijít na tomto výzkumu neetické? Můžeme říci, respektive shrnout několik zásadních bodů. Osoby nevěděli, zdali šoky, která dávají jsou pravé či nikoliv. Přestože neviděli osobu, slyšeli její sténání, které však bylo fingované. To znamená, že účastníci tohoto výzkumu zde byli záměrně uváděni v omyl. Dodat můžeme - sic ku prospěchu vědy.

Ovšem z pohledu etiky bychom se spíše měli zaměřit na to, kam až jsme ochotni zajít. Jistě, výzkum S. Milgrama je pro psychologii, sociologii a společenské vědy vůbec velmi zásadní a prospěšný. Pokud se však zaměříme na jeho etickou stránku, můžeme konstatovat, že etický rozhodně nebyl. V popisu experimentu ohledně křiku (bolesti) jsme se mohli dočíst, že nejprve se stupňoval křik a poté bylo ticho. Každý si "ticho" mohl vyložit po svém, ale reálně mohlo znamenat v lepším případě omdlení, v horším případě smrt.

K obdobnému závěru dospívá i známý sociolog Anthony Giddens. Ten se k Milgramově experimentu vyjadřuje následovně - píše: "Lze takové klamání považovat za neetické, zejména když uvážíme, že dobrovolníci, donuceni dávat cizím lidem elektrické šoky, to vnímali jako otřesný zážitek? Kritikové se shodli, že Milgram zašel příliš daleko, protože tento podvod mohl dobrovolníky psychicky poškodit" [5]. 

Dalším příkladem je zkušenost S. Kassina z dob jeho studií. O své zkušenosti hovoří takto: "Měl jsem podstoupit test inteligence, jehož položky byly založeny na výběru z více uvedených položek a z matematických výpočtů. Poté mi výzkumníci řekli, že mé výsledky dosáhly velmi nízkých hodnot, konkrétně že se pohybovaly v pětadvacátém percentilu. Už si přesně nevzpomínám, jak strašně jsem se cítil, ale ihned po odchodu z pracovny výzkumníka jsem prošel vstupní halou fakulty a náhle ke mně přistoupil student, který prováděl výzkum. Zeptal se mě, jestli bych mu odpověděl na několik otázek. Neměl jsem na nic náladu, proto jsem odmítl. Vzápětí se vedle mě objevil výzkumník, s nímž jsem předtím mluvil, a řekl mi, že student nedělá žádný výzkum a že výsledky, které mi sdělil byly mylné. Účelem studie totiž bylo zjistit, zda pozitivní či negativní zážitek v jedné situaci má vliv na to, zda jedinec následně ochoten pomoci někomu ve zcela jiné situaci" [6]. 

Opět si zde, v této studii došlo k určitému klamání. Pravdou je, že asi ne tak zásadnímu, jak u Milgrama, přesto však mohlo způsobit chvilkově negativní sebehodnocení dané osoby. Současně však můžeme dodat, že osoba zde nebyla vystavena tak velkému stresu a zároveň, hned poté došlo k vysvětlení celé situace. Můžeme říci, že toto chování až tak neetické nebylo.

Uvedeme ještě jeden příklad, který popisuje Giddens: "Roy Wallis nebyl upřímný vůči těm, jejichž chování studoval, protože při zápisu do scientologického kurzu nepřiznal, že provádí sociologických výzkum. Navíc zřejmě písemně souhlasil s podmínkami, které nedodržel, protože chtěl publikovat svou práci. Snažil se vyhnout jakýmkoli přímým lžím, ale neuvedl pravý důvod své účasti. Bylo to neetické?" [7].

Giddens dospívá k závěru, že odpověď není jednoznačná. Pokračuje následovně: "Kdyby byl Wallis vždy upřímný, nedostal by se jeho výzkum tak daleko. Navíc lze na jeho obhajobu uvést, že je v zájmu celé společnosti vědět, co se v uzavřených sektách děje. Z tohoto hlediska bychom mohli jeho strategii považovat za přijatelnou" [8].

JAK Z TOHO VEN?
V předchozí části jsme si ukázali, že určení, co je ve výzkumu etické a co není je značně problematické, respektive nejednoznačné. Otázkou tedy je, zdali můžeme najít nějaké východisko, které by nám při určování "etické-neetické" pomohlo. Takovým východiskem pro nás mohou být např. požadavky Americké psychologické asociace.

Ta požaduje: "1) potenciálním probandům předem sdělili, co se bude v rámci výzkumu dít, aby jim mohli poskytnou informovaný souhlas; 2) probandy informovali o tom, že kdykoliv mohou z výzkumu odejít; 3) minimalizovali jakoukoliv újmu a pocit nepohody; 4) zajišťovali důvěrnost dat získaných od probandů; 5) v případě, že je klamání nezbytné, probandy po ukončení detailně informovali o tom, co se stalo a proč, aby jim případně pomohli prožitky zpracovat" [9]. 

Závěrem lze tedy dodat, že je zejména důležité, aby probandi mohli vše dobře zpracovat, přijmout a byli poučeni o tom, co a jak se dělo, případně jim nabídnout možnost psychologické pomoci/poradenství. Rozhodně nechci tvrdit, že výše uvedené požadavky Americké psychologické asociace jsou zázračným lékem na etické otázky. Avšak poskytují nám určitou naději.

POUŽITÁ A CITOVANÁ LITERATURA:
BAŠTECKÁ, Bohumila, GOLDMAN, Petr. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 436 s. ISBN 80-7178-550-4.
BLECHA, Ivan et al. Filosofický slovník. 2. rozšířené vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc s. r. o., 2002. ISBN 80-7182-064-4.
GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4.
KASSIN, Saul. Psychologie. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2007. 771 s. ISBN 978-80-251-1716-3.
VYMĚTAL, Jan et al. Obecná psychoterapie. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2004. 339 s. ISBN 80-247-0723-3.
VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. 2 vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008. 408 s. ISBN 978-80-247-1428-8.

[1] BLECHA, Ivan et al. Filosofický slovník. 2. rozšířené vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc s. r. o., 2002. ISBN 80-7182-064-4.
[2] VYMĚTAL, Jan et al. Obecná psychoterapie. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2004. s. 171 - 171. ISBN 80-247-0723-3.
[3] BAŠTECKÁ, Bohumila, GOLDMAN, Petr. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. s. 349 - 350. ISBN 80-7178-550-4.
[4] KASSIN, Saul. Psychologie. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2007. s. 483. ISBN 978-80-251-1716-3.
[5] GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. s. 524. ISBN 80-7203-124-4.
[6] KASSIN, Saul. Psychologie. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2007. s. 29. ISBN 978-80-251-1716-3.
[7] GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. s. 524. ISBN 80-7203-124-4.
[8] GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. s. 524 - 525. ISBN 80-7203-124-4.
[9] KASSIN, Saul. Psychologie. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2007. s. 29. ISBN 978-80-251-1716-3.